Naprosté ticho pouště, všechno ztichne, něco se má stát. A stane. Na týden jsem opustil vysílací studio radia City a post průvodce pořadu Tajemný rok. A slíbil jsem, že se vám ozvu ze své týdenní výpravy na sever Afriky… uprostřed písečných dun v poušti Sahara v úterý brzo ráno…
Termální jezírko uprostřed pouště
Už večer před plánovaným sledováním svítání dojela naše výprava čítající nově už dokonce 6 džípů přes duny a písečné cesty do oázy Ksar Ghilane. Zanechali jsme za sebou prašné cesty a písečné obzory, na kterých nás svým klidným pohledem zdravili velbloudi. Nebýt horkého termálního pramene oázy Ksar Ghilane bylo by tohle místo taky jen suchým nehostinným kouskem pouště.
Kompletní výprava povečeřela a rozdělila se. Pro menší část měla být tahle noc velmi krátká. Po večeři a příjemné koupeli v horké bublinkové lázni termálního jezírka bylo pro nás odvážné bojovníky nutné jít spát. Ráno nás čekala dobrodružná a náročná výprava.
Motory a vůně benzínu prořízly noční poušť
Celá oáza spala. Budík v mém stanu zazvonil podle plánu – ve 4:10 ráno místního času. “Snad jsem nevzbudil ostatní účastníky expedice v ostatních stanech,” napadlo mě. Stejně ale bylo jisté, že naše výprava měla za několik minut spánek přerušit. Na poušť jsme totiž vyrazili na motorových čtyřkolkách.
Ve 4:30 už byli všichni účastníci mini-expedice připraveni na svých strojích. Naši průvodci pouští nastartovali motokáry. To byl jasný povel. Jedeme! Zvuk motorů prořízl spící oázu a vyrazil do pouště všemi směry. Také naším směrem – na východ. Tam nás nocí vedla prašná cesta mezi datlovými palmami. Motory našich strojů probudily taky osla, kterého v palmovém háji na jeho okraji chovali uvázaného k palmě. V siluetě proti probouzejícímu nebi se po nás ohlédl.
Světlomety na čtyřkolkách jsme nezapnuli. Noc slábla. Méně zářivé hvězdy mizely. Každou další minutou naší cesty písečnými dunami obloha zesvětlela o jeden odstín. Z původní vřavy motorů se v poušti stala symfonie. Jeden motor odpovídal druhému. Na duně napodoboval melodii toho před ním. Kdo vytáhne vyšší zvuk? A co moje kadence? Rytmus brblání z výfuku vyslovoval přesná staccata.
Svět je v pořádku, Slunce vyšlo
Čtyřkolky se vydrápaly na nejvyšší dunu v okolí. Naše rozespalá těla v chladné ranní poušti dostala velmi rychle do varu nejen samotná adrenalinová jízda, ale především neustálé sledování světlajícího se obzoru a obava, jestli to vůbec stihneme. Slunce totiž nečeká. Původní informace průvodců zněla, že Slunce vychází ve 4:45. Když bylo 5 hodin a Slunce se stále skrývalo za obzorem, začali jsme mít pocit, že asi nikdy nevyjde. Nebo, že jsou snad omylem naše oči zabodnuté na západ nebo jinou světovou stranu.
5:21. Jako nejvyšší tón ve nejlepší árii operní sopranistky vystřelily první paprsky nad obzorem a opřeli se do čoček našich objektivů a očí. Svět je v pořádku, Slunce vyšlo!
Ze severu Afriky zdraví Lukáš Bárczay 🙂












