Andrea Řeháková je jednou z dlouholetých posluchaček Tajemného roku. Zaregistroval jsem její reakce v Tajemném roce už před mnoha lety. Tenkrát mi ještě psala pod jménem Andrea Jordan a věděl jsem, že bydlí ve Vídni. Znělo to exoticky. Andreu jsem vybral jako jednu z posluchaček, která bude mít možnost přijít na návštěvu do vysílacího studia radia City 93,7 FM na jedno vysílání Tajemného roku. Až později jsem se dozvěděl, že je pro ní rádio něčím zásadním. Vzhledem k její vážné zrakové vadě jí zvuk a hudba spojují se světem kolem mnohem těsněji než nás, kteří máme obvyklý zrak.
Její návštěva byla moc příjemná. Reakce posluchačů a kolegů na její vystupování ve vysílání velmi pozitivní. Naprosto nadšený jsem byl z jejího upřímného osobního dopisu, který po návštěvě napsala do radia City. Pokud by vás zajímal, uvádím ho v tomto článku v jeho nezkrácené verzi. Andreo, děkuji za tenhle krásný dopis!
A snad ještě než se začtete do řádků dopisu od Andreji Řehákové, vystavuji tady obraz, který namalovala a donesla mi ho jako dárek. Jmenuje se Sommartider což v překladu znamená „letní čas“.
O našem společném setkání se více dozvíte v článku Pro Andreu jsou zvuk a hudba životně důležité, přišla na návštěvu s bílou hůlkou.
Dopis od Andreji
V pondělí 20. ledna 2014, jsem měla tu čest stát se šestým hostem Tajemého roku.
Díky pravidelnému poslechu, troufám si říct, že už od roku 2005 a od poslání jednoho z prvních mailů (odesláno 22. března 2005) s tipem na rok 1982, který jsem tenkrát coby začínající fanoušek hudby 80tých let neomylně poznala pode zpěváka F.R. Davida a jeho světoznámé písničky Words, a občasnému kontaktu s Lukášem, jsem se zařadila mezi „nejvášnivější“ posluchače a tipaře jednoho z nejupřímnějších a nejsrdečnějších pořadů vůbec! Ne, rozhodně to není přehnané, nejsou to fráze ani slova, která se občas jen tak vypustí z pusy proto, aby někomu zvedla sebevědomí. Vnímám to tak od první chvíle, kdy jsem v roce 2005 poprvé u svého bývalého přítele na studenské koleji téměř v centru Prahy, naladila Radio City 93,7 FM. Vlastně naprosto čirou náhodou. Z rádia jsem zaslechla sympatický mužský hlas, který mě doslova zahřál. Usmíval se. Ano, vyloženě se usmíval do éteru, už tenkrát jsem to tak vnímala. V té době jsem ještě bohužel nežila v České republice, na kolej k bývalému příteli jsem jezdila pouze sporadicky, a tak jsem se po návratu do Vídně začala poslouchat po síti. Samosebou, že to také nešlo každý den, tenkrát jsem ještě chodila do školy. Ale kdykoliv jsem měla tu příležitost, byla jsem kupříkladu nemocná anebo měla nějaké volno, hned jsem žhavila internetové spojení a poslouchala Tajemný rok. Jasně, takhle to nebylo úplně ono, daleko lepší je poslouchat live přes FM vlny, není nad klasické, staré, dobré rádio, ale okolnostem člověk prostě neporučí… přesto jsem se pokaždé těšila. Jednak, že uslyším češtinu, že budu tipovat a hádat rok a samozřejmě také na písničky, hlavně na ty z osmdesátek, potěšily mě vždycky a čím dál do historie Lukáš zacházel, tím větší radost jsem měla. A jakmile jsem se dostala do Čech a měla příležitost poslouchat na rádiu, posílala jsem i tipy, z Vídně se mi kolikrát ani nechtělo tipovat písemně, sama nevím přesně proč. Snad to nemělo až takové kouzlo, necítila jsem se vysílání a Lukášově milému hlasu tak blízko, netuším, ale většinou jsem posílala maily jen z Čech.
Česko mi bylo mnohem blíž
Kolem roku 2007 přišel konečně lepší zvrat, bývalý přítel se přestěhoval do Prahy napevno, no a mě se tím pádem otevřela možnost být u rádia daleko častěji. To už mi nic nebránilo zůstávat tu například celé letní prázdniny, mohla jsem poslouchat od pondělí do pátku každé ráno.
V letech 2008 a 2009 jsem nevynechala snad jediný Tajemný rok a byť jsem netipovala pokaždé, dávala jsem si budík na třičtvrtě na devět, abych stíhala zapnout rádio zavčas a nic mi neuteklo. Myslím, že právě v tu dobu se náš e-mailový kontakt s Lukášem o něco víc „prohloubil“, často mi odepsal krátkým poděkováním i pochvalou za správný tip, což mě pokaždé doslova zahřálo, byla jsem šťastná, že tak sympatický moderátor s tak usměvavým a milým hlasem odepisuje na e-maily a snažila se mu tak trošku přiblížit a, ano, dokonce jsem začala i doufat, že bychom se mohli kamarádit, aspoň takhle přes písmenka. Je pravda, že náš kontakt se pak trochu utnul, rok 2009 pro mě nebyl úplně veselý, omezila jsem se většinou jen na občasný poslech a neposílala téměř nic. Ale o Lukášovi jsem horovat nepřestala, často jsem mým spolužákům (a později i kolegům na vejšce) vyprávěla, jaký máme tady v Praze báječný pořad a že se v němčině jmenuje „Das geheime Jahr“(přesný překlad). Ale uznejte, nezní Tajemný rok mnohem lépe? Už jen to slovo „tajemný“ slibuje to mnohem víc, ne snad? Nikdo se na to moc nechytal, což mě opravdu hodně mrzelo. A tak jsem s tím zůstala sama a poslouchala zase přes síť.
Odchod z Vídně a nový život s manželem
No a potom? Potom nastala menší pomlka mezi mnou, Lukášem a Tajemným rokem. Začala jsem nový život, chvíli bojovala ve Vídni o odchod do Čech, ale nakonec se mi to v roce 2011 „oficiálně“ podařilo! O rok později jsem se vdala a spolu s manželem jsme poslouchali jiné rádio a trochu jiné pořady. Jenže já jsem i přesto všechno až tak úplně nezapomněla a sem tam si naladila Radio City, abych zase slyšela Lukášův úsměv do mikrofonu a mohla si vychutnat jeho srdečnou intonaci a milý hlas.
Od loňska jsem opět začala poslouchat pravidelně. Jsem za to moc a moc ráda, zvlášť, když jsem se přesvědčila o tom, že si mě Lukáš snad tak trošinku pamatoval z dřívějška, hlavně z roku 2008, to jsem vždy na začátek tipovacího e-mailu napsala „ahoj, Lukáši, tak zase otevírám zahraniční okénko“, to aby věděl, že mu píše Dandy z Vídně, byť často psávala z českého kompu. Loni jsem opět začala poslouchat pravidelně každé ráno, znovu jsem začala posílat tipy, přehrabovat se v pomyslné krabici vzpomínek chutnajících sladce i hořce a byla kolikrát sama překvapená, jak daleko má paměť sahá a co všechno jsem z ní schopná vydolovat. Já vím, většinou se rozepíšu hrozně moc detailně, chudák Lukáš to pak ani nestíhá číst, ale měla jsem radost, když můj tip přečetl a pak mi znovu začal odepisovat. Byl ho opravdu krásný pocit, asi jako kdybych potkala kamaráda, kterého jsem neviděla strašnou spoustu let…
A ani za tu dobu mého neposlechu, se nic nezměnilo. Snad jen, že už se nesahá tak hluboko do historie osmdesátých let, ale je to pochopitelné, doba i hudba jde dál a čas nelze zastavit. Jinak je vše při starém, tak, jak má být. Lukáš stále sedí za mikrofonem a mixážním pultem, stále se na nás posluchače usmívá, pouští super písničky, výborně je proplétá dohromady, takže přechody mezi nimi opravdu lahodí uším… prostě, on opravdu umí.
Moje přání k oslavám 10. narozenin Tajemného roku
No a co říct o Tajemném roku na závěr? Není to jenom pořad o písničkách, tipech a spoustou vzpomínek, je to i lék na bolavou duši. Protože ať je venku pěkně nebo ošklivo, každé ráno v devět z rádia vysvitne sluníčko a svítí až do jedenácti v plné síle. Lukáši, ty jsi tím naším sluníčkem už celých deset let, a proto nejen Tvůj pořad, ale i Ty jsi oslavenec, zasloužíš si velký dík, pochvalu a uznání za to, co pro nás posluchače děláš, za snahu a za práci, za lásku, se kterou jsi dělal nové internetové stránky a jelikož právě od toho 20. ledna 2014 vím, jaká je to fuška a kolik Ti věcí zabere času i v průběhu vysílání, kdy se vlastně nezastavíš ani na chviličku, o to víc Ti fandím a mít klobouk, smeknu ho. Jsi osobnost, která by se neměla nikde ztratit a já Ti za sebe i ostatní posluchače z celého srdce přeji do dalších let vysílání mnoho úspěchů, síly, vytrvalosti a nápadů! Zůstaň pořád takový, jaký jsi, máme Tě všichni moc a moc rádi! Že je to tak, vážení a milí posluchači?:))).
Jedním slovem fantazie
A moje návštěva v Radiu City 93,7 FM? Jediným slovem: fantazie.
A proč? Protože když už jsem spolu s Lukášem, který na mě čekal v kavárně Motor a okamžitě se mě ujal, pomáhal mi a bez problémů, předsudků či ostychu mě bral i s mou těžkou zrakovou vadou jako sobě rovnou a na nic si nehrál, vstoupili do budovy rádia, dýchla na mě pohoda a klid. Spadla ze mě další tréma. Pravda, chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala a otevřela se novým zážitkům úplně, ale jakmile jsme prošli recepcí, kde se mi dostalo prvního milého pozdravu a potom zamířili do studia, kde jsem si mohla podat ruku s Ivou Leckou a Vojtou Eflerem, kteří mě rozesmívají hned od sedmi od rána, kdy s manželem vstáváme a dodávají ranní ubručenosti, nevrlosti a rozespalosti tu správnou šťávu a člověk se při jejich hláškách začne smát na celé kolo i uprostřed zívání, začala jsem se cítit opravdu dobře. Lukáš nezapomínal na můj handicap a často mě upozorňoval na větší či menší překážky v cestě, ukázal mi nahrávací studio, usadil mě a hned se jal vysvětlovat, co je co a co k čemu slouží. A že bylo co! Tři monitory, mixážní pult, mikrofony, spoustu tlačítek a knoflíků… to vše na jednom stole. Jo, bylo zřejmé, že práce moderátora není jen o sezení za mikrofonem se sluchátky na uších, o spíkerství a dobré intonaci. Moderátor je zároveň i zvukař s hudebníkem dohromady, musí mít přehled, oči, uši a ruce všude kolem, každá vteřina se počítá, žádná nesmí přijít nazmar. Nestačila jsem sledovat, jak Lukáš kmital sem a tam, jak musel stíhat víc věcí najednou a neudělat nikde nejmenší chybičku, aby všechno klapalo a nebylo zpoždění.
Procházka rádiem byla úchvatná
Uchvátilo mě to. A když mě Lukáš potom provedl po rádiu, uchvátilo mě to podruhé. Cože to vlastně bylo? Atmosféra, přátelskost a vstřícnost. A kolegialita mezi moderátory a ostatními pracovníky rádia. Všude byly vesměs otevřené dveře, i do nahrávacího studia, odkud se vysílá Tajemný rok, odevšad byl slyšet smích a veselý hovor. Člověk si nepřipadal sám, ať byl v nahrávacím studiu anebo v nějaké kanceláři. Bylo vidět, že rádio opravdu musí a funguje jako tým, každý pracuje s každým, každý se musí spoléhat na toho druhého…
Lukáš byl coby průvodce opravdu úžasný, zas a znovu mě upozorňoval a hlídal, abych někde nezakopla nebo neupadla, častokrát mě dokonce vzal i za ruku, což jsem vážně oceňovala, připadala jsem si tak mnohem jistější a pevnější v kolenou. Nemám příliš dobré zkušenosti s vidícími lidmi, každopádně ne, co se týče pomoci. Vím, pro Lukáše to byla třeba obyčejná samozřejmost, dělal to, co myslel, že je v pořádku, ale on nejspíš netuší, co to pro mě znamenalo a jak pěkné bylo zjištění, že na světě ještě žijí fajn lidi s velkým srdcem a uměním potěšit několika slovy a úsměvy! Když jsme se pak loučili, měla jsem sto chutí ho za ty dvě hodinky strávené s ním a ostatními, obejmout. Ale netroufala jsem si:). Já osobně jsem nikdy neměla ráda práci v týmu, jenže tohle bylo něco docela jiného. Ano, v takovém kolektivu bych byla schopná pracovat. Přesně nemůžu říct proč, je to jen pocit. Velice dobrý a příjemný pocit. Měla jsem ho hned od začátku a určitě to tak bylo správně.
A něco na úplný závěr
Co dodat na úplný závěr? Kéž by i ostatní dokázali pracovat s takovým nasazením, elánem, radostí a sílou, jako tým Radia City! A kéž by bylo na světě víc takových lidí jako je Lukáš, lidí, kteří se na člověka dokáží dívat přímo, netlachají naprázdno a umí s člověkem jednat tak, jak si zaslouží a brát ho takového, jaký je!
Moje a naše milé Radio City 93,7 FM, tímhle elaborátem jsem vám všem chtěla vyjádřit upřímný a velký dík za krásně strávené dopoledne ve vaší společnosti. Musela jsem to celé prostě a jednoduše vypsat, protože nebyl čas, abych vám tohle všechno mohla povědět osobně. Takže aspoň tak:). Hodně zdaru, sil, nápadů a především plné náruče skvělých posluchačů z široka daleka, přes vlny FM i přes síť! Ať se vám všem daří co nejlépe!
Vaše věrná posluchačka Andrea Řeháková – Dandy:).